oborech těchto tak se vzdělal, že mohl v nich za nedlouho i literárně býti činný. Rovněž vešel v Římě v bližší styky s mnohými osobnostmi vynikajícími, jako i se samým císařem Augustem, jenž si ho nemálo vážil, jakkoli Livius o Caesarovi nepříznivě soudil a Pompeja chvalami vynášel. Podobně s pozdějším císařem Claudiem důvěrněji obcoval a jej zejména k pěstování historie pobádal. Veřejných hodností, jak se zdá, nikdy nezastával, nýbrž výhradně oddával se studiu vědeckému a spisovatelství. Především psal o otázkách filosofických, a to jak přísně vědecky, tak i způsobem populárním. Jeho práce sem spadající jsou dialogy, kteréž měly ráz v nemalé míře historický, t. j. učení filosofická dotvrzována v nich byla příklady dějepisnými. Dále dovídáme se, že byl i v rhetorice literárně činný. Jedno dílo jeho rhetorické bylo sepsáno v podobě listu k synovi; bylo tu mezi jiným pojednáno o výboru spisovatelů k četbě se hodících a doporoučeni ke čtení zvláště Demosthenes a Cicero. Nad jiné důležitá byla však činnost jeho v oboru historie. Pojalť úmysl dějiny národa římského vylíčiti celé, a to způsobem lahodným a uhlazeným, úkolu pak takovému věnoval celý téměř věk mužný a kmetský. Vysoce vážen jsa a ctěn od svých vrstevníků, zemřel v rodišti svém r. 17. po Kr., tedy téhož času jako básník Ovidius v Tomech.

Dotčené shora práce Liviovy z oboru filosofie a rhetoriky nás nedošly. Zachováno nám jen dějepisné dílo jeho (A b urbe condita libri), jemuž děkuje slávu jména svého, avšak ani to ne celé. Neboť ze 142 knih došlo nás jen 35. Počav skládati dílo to mezi lety 27-25 př. Kr., pracoval o něm až do konce života svého a snad ho ani nedokončil, překvapen byv smrtí. Nasvědčuje tomu neokrouhlý onen počet knih, jakož i ta okolnost, že poslední událost, o níž tu vyloženo jest, byla smrt Dru

v Germanii r. 9 př. Kr. Neboť událost ta byla málo důležita, aby jí dílo tak velkolepé a rozsáhlé bylo vhodně zakončeno bývalo. Zdá se, že Livius mínil napsati dílo o 150 knihách a vyložiti dějiny římské až po smrt císaře Augusta (r. 14 po Kr.), jejímž výkladem byl by se spis celý důstojně zajisté uzavřel.

VII

Dílo své vydával Livius po větších neb menších částech, po pěti, desíti a snad i více knihách, a jednotlivé partie takové opatřoval vhodnými předmluvami, jakož vidíme úvod takový na počátku knihy 1., 6., 21. a 31. Rozdělení spisu v okrouhlé dekady jest původu pozdějšího, až z 5. st. po Kr.; patrně k pohodlnějšímu užívání obsáhlého spisu tohoto bylo zavedeno. Z těchto dekad zachována dekada I. (knihy 1-10, obsahující dějiny od příchodu Aeneova do Italie až do 3. války samnitské, do r. 293 př. Kr.), dále dekada III. (knihy 21-30, kde vyloženo o válce s Hannibalem), pak dekada IV. (knihy 31-40, kde pojednáno o dějinách římských od konce druhé války punské až do smrti makedonského krále Filippa III.), konečně polovice dekady V., avšak ta se značnými mezerami (knihy 41-45, kde vyloženy jsou události až do r. 167, kdy slavil L. Aemilius Paullus triumf nad Perseem, králem makedonským). Z ostatních knih máme některé zlomky, mezi nimi větší úryvek z knihy 91 a 120. Značnější náhradou za ztracené knihy jsou periochy neznámého původu, podávající obsah jednotlivých knih kromě knihy 136. a 137., k nimž přehledy takové nám se nedochovaly, dále výtah prodigií u Livia zaznamenaných, počínající rokem 249 př. Kr. od jakéhosi Julia Obsequenta (snad ze 4. st. po Kr.).

Význam dějepisného díla Liviova nespočívá tak v přísné vědecké kritice zpráv historických, jako spíše ve velkoleposti a rozsáhlosti vlasteneckého podniku toho a ve skvělém výkladu slovním. Livius zajisté píše dílo ono nevykonal všech předběžných studií, jež nezbytna jsou k zdárné práci dějezpytné. Nenavštívil na př., jako Herodot a Polybios, míst, na nichž nejdůležitější události se odehrály, neopatřil si náležitých vědomostí v příčině vývoje ústavy římské, neobeznámil se důkladně s vojenstvím, kteréhož dějiny jeho tak často se dotýkají, nepojal nápisů v obor svých badání, ba ani, jak se zdá, neseznámil se se všemi historickými spisy domácími a řeckými, a kterých z nich užil, těch hodnotu a spolehlivost neocenil vždy náležitě i vybíral z nich, jestliže kdy vespolek se rozcházely, zprávy, jež zdály se názoru jeho nejpodobnější pravdě a nejpřiměře

nější. Není divu, že povstala takto mnohá nedopatření v dile jeho, leckteré nesrovnalosti a i omyly velmi závažné. Kritické vyšetření dějin domácích nebylo patrně předním cílem Liviovým, nýbrž on bral se spíše za účelem ethickým; chtěl půvabným vylíčením slavných činů národa římského rozjařiti a nadchnouti pokleslé mravně pokolení tehdejší pro ctnosti starořímské, zejména pro jednoduchost, poctivost a zbožnost, i povznésti takto mravnost u generace té. To zřejmo nejen z předmluvy, kterouž dílu svému předesílá, nýbrž i z dalšího výkladu sama, kde s velikou vřelostí a zálibou líčí šlechetné činy a vznešené povahy různých velikánů doby minulé. Neméně než tímto nadšením pro vše, co v pravdě jest ušlechtilé a mravně krásné, vroucím vlastenectvím, jež z četných míst jeho mocně proniká, vyznamenává se dílo toto formálnou stránkou svou. Ta dovedností svou a uhlazeností zasluhuje plného obdivu, zvláště v mnohých líčeních událostí a osob jednajících, jakož i v řečech, jež jednotlivcům v ústa jsou vloženy. Řeči ty, složeny jsouce psychologicky věrně a přesně dle pravidel řečnických, projevují autorovo umění rhetorické v míře neobyčejné i náležejí k nejskvělejším částem jeho spisu. Mluva v celém díle jest vybraná a veskrze vkusná a přiměřená, jakkoli v jednotlivostech již ne přísně klassická; neboť promíšena jest nejen živly básnickými a archaickými, nýbrž vykazuje i graecismy a neoterismy, tvořeniny proti prose Ciceronově a Caesarově nové.

Sláva, jíž došel dílem svým Livius, byla veliká. Již za svého života slaven byl měrou neobvyklou; jeho jméno proniklo do nejzazších provincií a známo bylo po celé říši. Největší duchové zahrnovali jej v době následující chválou, vytýkajíce v pravdě ušlechtilou mysl jeho, veliké umění řečnické a stilistické, jemné líčení psychologické. Vedle básníka Vergilia byl Livius, jak se podobá, nejvíce čteným autorem římským. Sláva ta trvala po celý starověk; po vzkříšení pak studií staroklassických na konci středověku oživla znova i neuhasla přízeň k němu dosud, jak viděti z četných vydání, v nichž i v době nejnovější dílo jeho vyšlo u národů kulturních.

T. LIVI

AB URBE CONDITA

LIBER I.

PRAEFATIO.

Facturusne operae pretium sim, si a primordio urbis res 1 populi Romani perscripserim, nec satis scio nec, si sciam, dicere ausim, quippe qui cum veterem tum vulgatam esse rem videam, 2 dum novi semper scriptores aut in rebus certius aliquid adlaturos se aut scribendi arte rudem vetustatem superaturos credunt. utcumque erit, iuvabit tamen rerum gestarum memoriae, prin- 3 cipis terrarum populi pro virili parte et ipsum consuluisse; et si in tanta scriptorum turba mea fama in obscuro sit, nobilitate ac magnitudine eorum me, qui nomini officient meo, consoler. res est praeterea et immensi operis, ut quae supra septingen- 4 tesimum annum repetatur et quae ab exiguis profecta initiis eo creverit, ut iam magnitudine laboret sua. et legentium plerisque haud dubito quin primae origines proximaque originibus minus praebitura voluptatis sint, festinantibus ad haec nova, quibus iam pridem praevalentis populi vires se ipsae conficiunt; ego contra hoc quoque laboris praemium petam, ut me a con- 5 spectu malorum, quae nostra tot per annos vidit aetas, tantisper certe, dum prisca illa tota mente repeto, avertam, omnis expers curae, quae scribentis animum, etsi non flectere a vero, sollicitum tamen efficere possit.

Quae ante conditam condendamve urbem poeticis magis de- 6 cora fabulis quam incorruptis rerum gestarum monumentis traduntur, ea nec adfirmare nec refellere in animo est. datur haec 7 T. Liv. I. II. Ed. II.

1

venia antiquitati, ut miscendo humana divinis primordia urbium augustiora faciat; et si cui populo licere oportet consecrare origines suas et ad deos referre auctores: ea belli gloria est populo Romano, ut, cum suum conditorisque sui parentem Martem potissimum ferat, tam et hoc gentes humanae patiantur aequo 8 ànimo, quam imperium patiuntur. sed haec et his similia, utcumque animadversa aut existimata erunt, haud in magno equidem 9 ponam discrimine: ad illa mihi pro se quisque acriter intendat animum, quae vita, qui mores fuerint, per quos viros quibusque artibus domi militiaeque et partum et auctum imperium sit; labente deinde paulatim disciplina velut desidentes primo mores sequatur animo, deinde ut magis magisque lapsi sint, tum ire coeperint praecipites, donec ad haec tempora, quibus nec vitia 10 nostra nec remedia pati possumus, perventum est. hoc illud est praecipue in cognitione rerum salubre ac frugiferum, omnis te exempli documenta in inlustri posita monumento intueri: inde tibi tuaeque rei publicae quod imitere capias, inde foedum in11 ceptu, foedum exitu, quod vites. ceterum aut me amor negotii suscepti fallit, aut nulla umquam res publica nec maior nec sanctior nec bonis exemplis ditior fuit, nec in quam civitatem tam sero avaritia luxuriaque immigraverint, nec ubi tantus ac tam diu paupertati ac parsimoniae honos fuerit: adeo quanto 12 rerum minus, tanto minus cupiditatis erat; nuper divitiae avaritiam et abundantes voluptates desiderium per luxum atque libidinem pereundi perdendique omnia invexere. sed querellae, ne tum quidem gratae futurae, cum forsitan necessariae erunt, ab 13 initio certe tantae ordiendae rei absint; cum bonis potius ominibus votisque et precationibus deorum dearumque, si, ut poetis, nobis quoque mos esset, libentius inciperemus, ut orsis tantum operis successus prosperos darent.

1 Iam primum omnium satis constat Troia capta in ceteros saevitum esse Troianos; duobus, Aeneae Antenorique, et vetusti iure hospitii et quia pacis reddendaeque Helenae semper aucto2 res fuerant, omne ius belli Achivos abstinuisse; casibus deinde